Na začátku byla krásná myšlenka: „Dáme domov pejskovi, pejskovi z útulku.“
Tehdy byl chladný listopadový den. Dívala jsem se skrze mříže na pejska z fotky. Stála tam naše Amy. Její bázlivé oči mě pozorovaly a já jsem zatím netušila, že se náš život změní k nepoznání.
Protože jsem typ člověka, který se řídí pravidlem: „Kdo je připraven, není překvapen,“ ještě před příjezdem Amy k nám domů jsem přečetla veškerou pro mě tehdy dostupnou literaturu o soužití člověka se psem. Vše bylo připraveno a s nadšením jsme si Amy přivezli domů. Záhy došlo na první pokousání, poté přišlo další a další. Současně Amy začala ničit náš dům. Se strachem jsme vycházeli na ulici, s obavou se vraceli domů. Bylo více než jasné, že potřebujeme pomoc. Zprvu se mi dostávalo rad, že Amy je dominantní agresivní fena, že já bych měla být tou alfou, že bych měla Amy jasně ukázat, kdo je jejím pánem. I přes teorie dominance, které mi byly vštěpovány, jsem cítila, že Amy není zlý pes, že to je jen nešťastná psí duše, které je třeba pomoci.
Amy jasně dokázala říct, co je pro ni dobré a co zlé. Já jsem se musela učit. Hodně učit. Mojí jasnou volbou byl pozitivní přístup ke psu, bez trestů a nátlaku. K mému překvapení Amy vnímala „českou pozitivku“ jako nátlak. To jsem ještě tenkrát netušila, že existují různé podoby pozitivního tréninku. Některé z nich mohou být pro psa skutečně stresující. Pustila jsem se do hledání takového pozitivního tréninku, který by pro psa nebyl psychickým nátlakem a současně naplňoval jeho potřeby. Měla jsem štěstí. Poznala jsem Turid Rugaas, autorku knihy Konejšivé signály. Měla jsem možnost vystudovat v Norsku školu, která stojí na pilířích jejího učení soužití člověka se psem, kde ona sama je hlavní učitelkou.
Děkuji skandinávskému přístupu ke psu, který mi umožnil vidět AMY jako jemnou, křehkou bytost plnou citů. Naučil mě vidět její nitro, naučil mě, jak naplnit její potřeby. Naučil mě s ní komunikovat.
Amy už dávno není, co bývala. Její horká hlava je pryč, do její duše přišel klid.